Vzpomínka na cestovatele Jiřího Svobodu

S tímto článkém přicházím doslova jako "s křížkem po funuse", ale teprve včera jsem se na Wikipedii dozvěděl, že guru všech stopařů, Jiří Svoboda, zemřel na přelomu roku 2007 / 2008. Šokovalo mne, že jsem o tom vůbec nevěděl, že o jeho skonu média neinformovala stejně hlasitě, jako při jiných podobných příležitostech.

Jsem sotva povolán k sepsání vyčerpávajícího textu o Jiřím Svobodovi, mnozí lidé jej znali více a pobyli s ním déle, ale na internetu o tom nic není, proto se toto informační vakuum pokusím aspoň trochu zaplnit svou osobní vzpomínkou.

Jiří Svoboda jako dvacetiletý emigroval v roce 1968 do Kanady a začal cestovat po světě. Po obnovení demokratické společnosti se vrátil do Prahy. (Do Kanady emigrovalo i mnoho dalších zajímavých Čechů, například Cyril Musil.)

V jednom rozhovoru, na dotaz, kde se mu ve světě nejvíce líbilo, odpověděl: „Odešel jsem z tehdy nenáviděného Československa, abych někde jinde ve světě našel ideální bezproblémovou zemi. Nikde jsem ji ale nenašel, neexistuje. Proto jsem se vrátil.“

Což jej nijak neomezilo v dalších výpravách za poznáním...  Po návratu do Československa mu ještě zbývalo projet země bývalého Sovětského svazu, což posléze uskutečnil (napsal mi, že to bylo nádherné).

Žil skromě, ale přitom si života plně užíval. Na rozdíl od některých rádoby osobností, on byl skutečný originál, s velice osobitým pohledem na svět.

Jirka své cesty po světě sepsal v celkem pěti dílech své pozoruhodné série "Autostopem kolem světa":

1. Evropa
2. Ázije, Austrálije, Oceányje
3. Amerika
4. Afrika s Čínou, Japonskem a Koreou
5. Východní Evropa a severní Ázije



Přikládám náhodnou ukázku z knihy o putování Afrikou psané fonetickou češtinou, jíž se vysmíval striktním pravidlům českého pravopisu:

"f tý akře sem přečkal vánoční svátki a na štědrej večer sem se šel podívat do velkí mesckí katedráli na púlnoční. řeknu vám že bila slavnostní a že jí sloužil černošskej arcibiskup. v lavicích seděli bezvadně vohozený bohatí černoški a černoší a s kúru se linuli vánoční a klasickí melodyje. dyš to skončilo lehnul sem si vedle chrámu do trávi a druhej den sem se coural po mněstě. pak sem se rozloučil s těma krišňákama kerí mně u sebe přechovávali a virazil sem směrem na dva malí státy togo a benyn sevřený mezi ghanou a nygérijí. mněl sem f plánu se s těma dvouma zemičkama nesrat a přejet je co nejrychlejc a dostat se do nygérije."

Přeložit Jirkovy knihy do angličtiny je asi nemožné, ten styl je prostě nenapodobitelný...

V letech 1993 – 1999 jsme se několikrát setkali, a vždy se jednalo o vzácné okamžiky, ale to si člověk často uvědomí až zpětně.

Když jsem končil studium na gymnáziu, na volné téma v maturitní eseji jsem napsal článek právě o Svobodovi. Předepsaná délka maturitní eseje byla dvě až tři strany, já jsem jich stihl popsat osm. Dostal jsem za jedna... :-)

Napsal jsem o tom Jiřímu Svobodovi pro pobavení zprávu, odpověděl (dopisem vloženým do obálky, e-maily tenkrát ještě nebyly), že jej to skutečně potěšilo.

Při každé návštěvě Prahy jsem se stavil na Jirkovo "místečko" na Václavském náměstí, kde osobně své knihy prodával.

Že jsem jej tam v posledních letech neviděl, jsem přičítal tomu, že asi zrovna někde cestuje, a věřil, že se s ním potkám příště. Taky jsem jel občas někam stopem. Například do Vídně.

Žádné příště už ale nebude:

Někdy v prosinci 2007 vyrazil Jiří Svoboda z pohraniční vlakové zastávky Nové Údolí přes šumavské lesy na silvestrovský sankírtanový festival na Haré Krišna farmě Nava Jiyada Nrsimha Kšétra, kam však nedorazil. Jeho tělo bylo objeveno až 5. března 2008 v lese poblíž bavorského Pasova, příčina úmrtí neznámá.

Předčasný odchod tohoto mimořádného člověka je velkou ztrátou.

A zároveň poselstvím:

Užívejte života naplno a neodkládejte nic na "vhodnější dobu", protože nikdy nevíte dne ani hodiny...

PS: Protože se z mé soukromé korespondence s Jiřím Svobodou náhle stal historický dokument, jeden z dopisů zde zveřejňuji:


Napsáno: 16. listopadu 2009