Recenze sci-fi románu "Symbolion"

Otázka, které opakovaně čelím, zní: „Co číst?“ Nesmějte se, jedná se o vážnou záležitost! :-) Po stovkách přečtených sci-fi knih a nesčetně shlédnutých sci-fi filmech mě totiž máloco překvapí. V knihkupectví někdy jen sotva zvednu knihu, na kterou třeba zrovna probíhá reklamní kampaň, a po zběžném prolistování ji s povzdechem vracím na hromadu. Vesmírné kolonie – hmm. Superhrdinové – aha. Mimozemšťané – no jasně. Tohle všechno už tu bylo…

Přiznám se, už jsem si začínal zoufat. Zvlášť v poslední době se objevuje mnoho nových autorů a je čím dál těžší se mezi nimi zorientovat, rozhodnout, čemu mám věnovat svůj čas, co stojí za přečtení. Proč nikdo nepřijde s něčím opravdu originálním?


Tak tohle je tedy něco! Konečně! Jedná se o pozoruhodný sci-fi román psaný neotřelým způsobem, proto bych jej dnes na blogu rád představil. Romana Ana ve svém debutovém díle nádherně vystihla atmosféru soumraku lidstva. Knihu jsem přečetl jedním dechem vlastně již před rokem, tuto nadšenou recenzi tedy píši s dostatečným odstupem a mohu srovnávat…

Dovedete si představit naprostou beznaděj? Skutečné peklo?

Dobu, kdy lidstvu došel čas a už před ním nic, ale naprosto nic není? Jak byste žili v posledním městě na světě, ohrožovaném zvenčí elektromagnetickými výboji, které vás mohou kdykoli vymazat? Co byste dělali v tom zvláštním šedém prostoru, kde ani sebevražda nepřinese úlevu? Jak byste s tímto vědomím nevyhnutelného absolutního konce řídili poslední lidské společenství? Dokázali byste zabránit propuknutí anarchie? A má to vůbec smysl?

Tyto a další otázky jsem si kladl při čtení Symbolionu (více na www.symbolion.com). A zároveň na ně na stránkách knihy nacházel odpovědi: Ve městě nejsou vidět hvězdy, neboť je celé skryté pod ochranným poklopem, který jej (alespoň částečně) chrání před elektromagnetickými bouřemi zuřícími v bezprostředním okolí mrtvé planety Země. Zbytky lidstva ovládá s pomocí tajné policie tajemný Sjednotitel, muž bez minulosti. I přes represivní aparát, usilující o udržení pořádku, však lidem stále zůstává svoboda, nejsou zotročeni jako například v Orwellově románu „1984“, mozky jim nejsou vymývány propagandou. Bez ohledu na bezvýchodnost situace, chtějí normálně žít, bavit se, milovat, slavit Vánoce. Stále si pochutnávají na jídle, pijí alkohol, dokonce kouří cigarety.

A někteří, pokud se dostanou k jedné z několika pokoutně předávaných  hracích karet zakázané hry Symbolion, vstupují do virtuálního světa a postupují jednotlivými herními úrovněmi, kde na ně čekají četná překvapení. Protože hra je úplně jiná, než očekávali. A to, co si z ní odnesou, může všechno změnit. 

Nikdo neví, kde se hra vzala. Jisté je jen jedno: kdo do hry vstoupí, může získat neomezený přístup ke zdroji energie – nebo naopak zcela vyčerpat svou vlastní. Smrt hráčům hrozí, i pokud u nich tajná policie najde vstupní kartu do hry. Novináře Bretta by ani nenapadlo se tak riskantní záležitostí zabývat, jednoho dne je mu však tajemným způsobem doručena hrací karta a on stojí před rozhodnutím. Ví, že se mu může změnit celý život, ale také o něj může přijít. Přes nebezpečí, která musí podstoupit, je odhodlán kartu použít.


Snad se Univerzum, jak je v knize nazýváno cosi vyššího než samotný vesmír, nad osudem lidstva smiluje…

Hlavní protagonisté postupně zjišťují, co je s celou planetou špatně. Jejich šokující odhalení samozřejmě neprozradím, abych čtenářům nezkazil překvapení. Mohu jen říci, že chovám nesmírný obdiv vůči těmto rebelům, kteří za nás všechny bojují.

Při čtení jsem se neubránil úvahám, kde se asi tento příběh z budoucnosti odehrává. Ocitáme se v neznámém světě, který je nám ale zároveň něčím povědomý. Je odrazem života, který jsme již jednou prožili, nebo který snad prožíváme v jiných realitách? Nejmenované město mi připadalo důvěrně známé a přitom naprosto zvláštní. Přežívající tradice zjevně vychází z evropské kultury, ovšem spektrum lidských jmen naznačuje rasovou různorodost. Že by to byl Londýn, Berlín nebo Amsterdam? Výškové budovy potvrzují kdysi vyspělou a bohatou ekonomiku, snad tedy Singapur nebo Perth? Na druhou stranu, najdeme zde kejklíře, věštce, řemeslníky a útulné hospůdky jako někde v Praze či Dublinu. Ale i široké ulice, rozsáhlou spleť podzemních tunelů a rozpadající se sídliště na okrajích, které bych hledal spíše v Moskvě, případně Paříži. Kde se tedy může toto místo nacházet? Teprve při druhém čtení jsem postřehl drobný, nenápadný detail, který lokalitu zcela jednoznačně identifikuje. Byl jsem nadšen! Všechno do sebe přesně zapadalo!

Neřeknu. :-) V každém případě, konkrétní GPS souřadnice, kde se příběh odehrává, nejsou důležité. Fyzické prostředí, skryté pod poklopem a třesoucí se před hrůzami probíhajícími za jeho ochranným pláštěm, to vše je vedlejší. Co je důležité, jsou vztahy mezi lidmi, vzájemné soupeření o nedostatkovou osobní energii (ale i její nezištné sdílení), ochota povýšit prospěch celku nad vlastní zájem, síla prát se s osudem i přes mizivou šanci na úspěch, láska. Jsme svědky mnoha dojemných příkladů solidarity a sebeobětování pro druhé. I tato témata jsou palčivě aktuální pro naši vlastní dobu.

Čtení Symbolionu je dobrodružnou cestou plnou objevů.

Protože kniha, nesoucí název ilegální virtuální hry, zároveň představuje svého druhu hru i pro čtenáře. Společně s hlavními postavami se vydává za dobrodružstvím, kde postupně odhaluje tajemství ukrytá v podobenstvích. Chvílemi si může myslet, že už ví, kam děj směřuje, ale dříve nebo později jej Symbolion přiměje svá očekávání zkorigovat. Je třeba postupovat opatrně, protože věci nemusí být tím, čím se zdají být. Stránky přináší pasáže, které pozorného čtenáře odmění četnými momenty „aha!“. Tyto nápovědy, důmyslně zakódované v textu, také nebudu dopředu vyzrazovat, abych novým čtenářům nezkazil radost ze samostatného postupného odhalování historie, geografie, záměrů, vztahů a charakteristik.

Co se týče hraní si se čtenáři, vybavuje se mi nyní například Robert A. Heinlein (u klasických, přes šedesát let starých literárních děl, si snad mohu nějaký ten spoiler dovolit, vždyť už to beztak všichni ví), jenž ve „Friday“ čtenářům (kteří si akční scény nepochybně celou dobu představovali s mladou světlou bojovnicí) až na posledních stránkách prozradil pointu, že hlavní hrdinka je ve skutečnosti černoška. Tímto drobným vtípkem Heinlein bojoval proti tehdejším rasovým předsudkům. :-)

Stejný trik použil ke konci „Hvězdné pěchoty“ (mimochodem, kniha je mnohem filosofičtější, než její válečná filmová interpretace), když zmínil, že mateřštinou udatného amerického vojáka Rica, vypravěče příběhu, je filipínský Tagalog. Proč ne?

A potřetí dodatečně šokující Heinlein – v románu „Cizinec v cizí zemi“ se lidé rádi společně koupají v bazénu. Jediná vedlejší věta, vlastně jen několik slov kdesi uprostřed knihy, následně v myslích čtenářů tento obraz sebevědomých lidí, šťastně dovádějících ve vodě, zpřesní, že při koupání rozhodně nikdy nepoužívají plavky. A co má být, ptáte se? Jenže v době vydání románu (1961) byla taková představa nesmírně pobuřující – éra „květinových dětí“ a volné lásky začala až o několik let později.

Podobně Romana Ana ve svém díle postupně předkládá (občas mezi řádky) odhalení, díky kterým čtenář zpětně pochopí a ocení dosavadní děj – což udržuje zvědavost a baví. Autorka má dar zprostředkovat pohled jednotlivých postav, odhalovat vnitřní pohnutky jejich jednání, aniž by plýtvala slovy. Jde pod povrch a čtenář se s hrdiny románu snadno ztotožní, bojí se o ně, zdá se mu o nich – a ve snech znovu prožívá jejich příběh.

Vlastně nejen ve snech:

• Kdykoli kráčím šedou, zamlženou ulicí – vzpomenu si na město bez hvězd.
• Když sedím s přáteli v nějaké příjemné hospůdce – asociuje se mi, jak rádi se v podobném podniku scházeli Kala, Zachary, Tobias a další sympatičtí „spiklenci“.
• Po nasazení VR helmy, díky které jako bych se myslí přenesl do počítačem vytvořeného umělého prostředí (není nad to, mlátit virtuální palicí po hlavě virtuální trpaslíky vyskakující z virtuálních děr okolo :-) ), přemýšlím, jak řádově nesrovnatelně dokonalejší je/bude hra Symbolion.
• Povidlový koláč s mandlemi a drobenkou, který si Brett vychutnává u tetičky a zapíjí kávou, má pro mě od té doby nepřekonatelný půvab.
• A sotva pomyslím na jisté pulzující město, dnes tak pestré a rušné – vybaví se mi ruiny, ve které se promění.

Tak dobře je to napsané.

Technologické zázemí, fungování společnosti, politický a hospodářský systém jsou sice spíše jen naznačeny, ale vzhledem ke snové povaze románu pravděpodobně ani není žádoucí konkrétní fyzické podmínky příliš detailně rozebírat.


Romana Ana maluje snové obrazy ze Symbolionu přímo do duší čtenářů. Před očima se jim pak odvíjí živý děj – jasně vidí ledové kry i šlehající plameny, slyší zvuky tržiště, sbíhají se jim sliny na různé dobroty, cítí zatuchlost podzemních tunelů, běhá jim mráz po zádech při pohledu do vesmírného nekonečna a bojí se o osudy hrdinných „spiklenců“, jejichž úsilí může kdykoli zhatit tajná policie, případně silný elektromagnetický výboj, který pronikl přes ochranný plášť kupole.

Je vzácné, umět takhle u čtenářů zaktivovat vnitřní vize.

Uplynul už rok, co jsem knihu (dvakrát) četl, a i po takové době musím nad osudy jednotlivých postav stále přemítat. Jejich lidské, někdy až humorné chování, prosvětluje svět, který by jinak zůstal temný a snad ani nestál za záchranu. Co se s nimi asi odehrálo dál? Chtěl bych znovu navštívit útulný bar U Prince, srkat Černého korzára (rum jantarové barvy vonící po kouři a vanilce) a pod stolem u krbu podrbat za ušima chundelatého psa Tobyho…


Mnohé ještě zbývá vysvětlit, základní zápletka zůstává, proto se nemohu dočkat pokračování, které autorka v současnosti promýšlí.

Žasnu, jak se tohle všechno Romana Ana „dozvěděla“, z jakých sfér k ní ten strhující příběh lidí z budoucnosti doputoval, že dokonale vystihla tísnivou náladu ve městě skrčeném pod gigantickou kupolí. Jen doufám, že vnuknutí, které měla a tak nádherně umělecky ztvárnila, nemá být prorockou předzvěstí toho, co jednoho dne reálně přijde, ale hlavně dechberoucím literárním mementem, případně varováním.

Kniha nabízí silný příběh, který je nutné si přečíst. Díky uhrančivému stylu Symbolionu je čtenář natolik vtažen do děje, že v něm dobrodružství, prožité společně s postavami knihy, zanechá hluboké stopy a do určité míry ovlivní i jeho vlastní pohled na svět.

V kontrastu s mistrně popsaným obrazem pochmurné budoucnosti, nově oceňuji – že v ní nežijeme. Neboť strašlivá katastrofa, v knize naznačená, se ještě nestala. Planeta Země je v naší časové linii překrásná a plná života. V noci můžeme pozorovat hvězdy (a ve dne se radovat z hřejivého slunce). Svět je zatím v pořádku. A každé nové ráno je zázrak, za který bychom měli Univerzu neustále děkovat a dělat vše pro to, aby byl svět ještě krásnější.

Anglickou verzi této recenze najdete zde.

K dispozici jako paperback nebo ekniha pro Kindle na Amazonu.

Napsáno: 21. března 2019