Série
knih o odkazu malíře Alfréda Justitze
Na
zvyšování povědomí o
Alfrédu Justitzovi má velkou zásluhu
spisovatel Barnabáš Bartl (spolu s
nakladatelstvím SaBelon), neboť usilovně pátral v
archivech, probíral se zachovalou korespondencí,
aby zrekonstruoval Justitzův život v barvitých detailech v
celkem třech dílech této justitzovské
série. Autor knihy byl vlastně sám postupně
vtažen do příběhu a účasten oné
strastiplné pouti životem. Stojí za to dozvědět
se touto formou více o umělci, který je vysoce
ceněn odborníky, ale širší
veřejnosti prakticky není znám.
Alfréd
Justitz (1879 - 1934) byl
významným grafikem a ilustrátorem -
jeho ilustrace zdobí například román
"Chrám Matky Boží v Paříži"
vydaný roku 1927. Justitzovu plakátovou tvorbu
uchovává mnoho galerií.
Alfréd Justitz byl rovněž aktivním
svobodným zednářem, členem lóže Sibi
et Posteris v Praze. Roku 1910 odešel do Paříže,
kde jej okouzlila díla Cézanna, Deraina,
Daumiéra a dalších
velikánů. V roce 1928 vstoupil do SVU Mánes,
vystavoval se skupinou Tvrdošíjných.
Želbohu, o tomto významném představiteli zakladatelské generace českého moderního malířství se jen málo ví. Citelnou prázdnotu nyní zaplnil Barnabáš Bartl svou pečlivě sepsanou životopisnou trilogií, která na mne navíc měla netušený vedlejší pozitivní dopad v tom, že jsem se inspirován vrátil k vlastní malířské tvorbě. Knihy nabízí velmi lidský pohled nejen na osobu malíře Justitze, který jako pojítko prochází všemi třemi díly, ale především na lidi jako takové. S pochopením hledí na naše slabosti, věcně popisují zvířeckost, jíž jsme schopni se dopouštět, ale i hrdě připomínají naši velikost, dobro v nás, touhu po nápravě a nastolení spravedlnosti. Ukazují, čeho můžeme dosáhnout, dostaneme-li k tomu příležitost.
Paterologie o Justitzovi mne zaujala svým novátorským pojetím. A protože je těžké orientovat se v záplavě nových knižních titulů, napsal jsem tento článek, aby se o ní dozvěděli případní další zájemci. Badatel a spisovatel Bartl po pracném vyhledání a prozkoumání všech dochovaných písemností (přeci jen - sto let je sto let) malířův život "vykreslil" způsobem, který čtenáře strhává do děje, přičemž každý díl je trochu jiný.
Díl první – Já Alfréd - je psán dramatickou formou Justitzova vlastního vyprávění a vzpomínání na rozhodující události v malířově složitém životě, se všemi útrapami, které jej stíhaly jedna za druhou.
Protože sám maluji, o to více jsem obdivoval Justitzovu odvahu v nelehké době rozpadu rakousko-uherské monarchie a běsnění první světové války. Peripetie, které malíře životem provázely, jej přivedly k osudovému setkání s jistým starcem z Ameriky. Ten Alfrédovi Justitzovi, ne náhodou, zkřížil cestu v německém Karlsruhe. Stalo se tak před tamní synagogou a příběh začíná nabírat na obrátkách.
Díl
druhý - Obraz
nese svědectví - popisuje příčiny a
okolnosti vzniku jeho pro něj zásadního
díla: "Jákob, Ráchel, Lea a Zilpa s
malým Josefem v náručí".
Vše začíná zbohatnutím
malíře modernisty ve třicátých letech
minulého století v Paříži. Obraz,
jehož kořeny sahají až k počátkům lidstva,
má mimořádnou úlohu. Američan
představený v prvním dílu trilogie jej
objednal pro svou kolonii Mormonů v Louisianě.
Vyrozpráví mu příběh sukna, na
které má malíř ztvárnit
biblický příběh ve stylu malíře Jozefa
Israëlse. Dozví se, že plátno nese znaky
středověké relikvie. Jsou to informace natolik
malebné a působivé, že by se kniha sama o sobě
mohla stát svatým písmem
nového kultu, který by vycházel z
židovsko-křesťanské tradice (a kterému jsem při
čtení začal spontánně sám propadat).
Více naznačí ukázka z
románu níže.
V této recenzi se zaměřuji na díl třetí - Bez prvního není obrazu druhého - která nabízí další pozoruhodné historické reflexe (budící pozornost i v německých kruzích) a také náhledy do budoucna. Kniha staví na skutečnostech předaných v prvních dvou životopisných románech, ale přesahuje je v čase i prostoru. Je dojemnou tečkou za životními peripetiemi Alfréda Justitze, neboť se odehrává dlouho po malířově smrti a sebevraždě jeho ženy. Pojednává o jakési Justitzově závěti.
Náhodné získání díla (a svazku starých dokumentů) od pobudy prostřednictvím internetu přivede samotného autora trilogie k rozvolnění emocí při sledování osudů obrazu od jeho vzniku a odsouzení díla pro zvrhlost samotnými tvůrci zvrhlého nacismu v Německu. Jen zdánlivě se tady mísí jablka s hruškami, neboli páté přes deváté, řečeno Alfrédovými slovy. Jedná se o cestu plnou objevů, pátrání v nejrůznějších směrech, od Noemovy archy a Římského impéria přes staroněmecké legendy o Nibelunzích až po nacistickou okupaci a pokus o nastolení Třetí říše... To vše samozřejmě prokládané exkurzemi do světa umění.
Co se týče zmíněného pečlivého procházení omezených informačních zdrojů, nechám místo sebe chvíli mluvit Barnabáše Bartla a přikládám krátkou ukázku ze třetího dílu. Z více než 800 stran nabitých dějem jsem vybral pasáž z úvodu, neboť zároveň ukazuje šíři a hloubku autorových znalostí o životě malíře Alfréda Justitze:
Tehdy, právě v ten samý moment roku 1913, zase Alfréda vyrušil někdo jiný od běžné činnosti, snad právě psal tuto poznámku gotickým švabachem. Nebo ze studia, či čtení a třídění novin byl Alfréd vyrušen. Byl v nouzi a bral jakýkoliv melouch, třeba portrétování selky z vedlejší vesnice na památku pro vnuky. Netušil, že to zabouchání na vrata jejich statku mu na čas úplně změní život. A již vůbec nemohl tušit to, co my dnes s jistotou víme, že se Alfréd za deset let nato vrátí z Paříže domů bohatý a obtěžkán vzácnými obrazy. Tehdy ještě vzácnějšími, než byl ten jeho vlastní obraz "Jákob, Ráchel, Lea a Zilpa s malým Josefem v náručí" namalovaný právě v té době pro starého Američana Adamse.
To ale moc nadbíhám sledu událostí. Jen vězte, že si tehdy Alfréd již mohl dovolit pořídit mezi prvními u nás přijímač k Radiožurnálu a oddat se po létech strádání vnitřní svobodě. Své bohatství tajil, zášť mu dlouho byla v patách.
Na vrata jejich statku v Nové Cerekvi zabouchal starý muž, mluvil lámanou němčinou. Američana Adamse viděl poprvé, a zřejmě i naposledy, když se spolu bavili před synagogou v Karlsruhe, ještě v době Alfrédových studií na tamní Akademii.
Ten jej teď vyrušil z letargie, jež Alfréda v tom období často přepadávala, jak si stěžuje v zápiscích. Tou návštěvou pro Alfréda začalo velké dobrodružství, zoufalý život starého mládence začal být opájen nadějí a vírou. Dozvěděl se neskutečné a namaloval také stejně neskutečný obraz "Jákoba, Ráchel, Lei a Zilpy s malým Josefem v náručí" - ti všichni na něm jsou. Všechno toto jsem se dočetl v pozůstalostech, ve snad až puntičkářsky Alfrédem vedených záznamech.
I tak se stalo, jak jednou Alfrédovi předpověděla cikánka: Šťastně se oženil, vzal si Aničku, jež si vzala život po jeho smrti. Stal se také bohatým mužem a především skvělým malířem moderních děl. Tomu však předcházela velká válka, ta jej na dlouho poznamenala.
Snažím se proniknout do té doby, kterou malíř žil, poznat situace ve kterých se nacházel. Však jako by se po něm zavřela voda, jako by se po něm slehla na čas zem. Jsem povděčný a raduji se z každé informace o něm. Potěší mne také každá drobná jeho kresba z té doby. Mistrovy obrazy znám snad všechny nazpaměť, žel je jich málo, k vidění téměř nejsou, povětšinou zmizely spolu s ním. Navštívil jsem znovuotevřenou synagogu kousek od jeho rodného statku, i ten veliký kostel kousek před jejich vraty jsem navštívil.
O obou stavbách, synagoze i kostele, se často v těch archiváliích dočítám, kostel je věrnou kopií kostela Sv. Jakuba v Praze. Kvůli Justitzovi jsem jej navštívil a prohlížel v něm umístěný veliký Hensheho obraz "Útěku do Egypta". "Martyrium mnichů", triptych na dřevě od stejného barokního umělce, vlastnil Alfréd sám a jeho žena Anna jej, ten krásný rozkládací obraz, nabídla po jeho smrti Státní sbírce. O tom všem se postupně dočítám...
Alfréd vše zaznamenával, byl puntičkář. Tenkráte při zadávání práce na obraz "Jákob, Ráchel, Lea a Zilpa s malým Josefem v náručí" vedl polemiku s Američanem Adamsem, která ukázala relativnost různých pohledů na stejnou věc.
Mimochodem, v roce 1921 Alfréd seděl pro změnu zase ve vlaku s Einsteinem, před chvílí jsem tuto jeho vzpomínku na papíře hodil stranou. Společným úsilím se snažili vyřešit podobný problém. Albert následně doplnil relativní parametr do svých rovnic a Alfréd se poučil také, při malování od té chvíle odstupoval od obrazu dále, dále než to obyčejně malíři dělají. Zmoudřel, na život se začal dívat jinak, z nadhledu.
Alfréd Justitz byl chytrý a velmi vzdělaný muž, měl štěstí, zmoudřel. Člověk zmoudří obvykle časem, ale ne každý. On štěstí měl. Přesvědčilo mne, o tom jeho zmoudření, pročítání se haldami papíru, leží napravo ode mne. Ta zbyla po něm. Všude kolem jsou rozložena další lejstra, nejen o Alfrédovi. To abych dal věcem řád, tak to prý dělají knihovníci a archiváři, aby se v tom zkoumání osudů neztratili. Však hlavní porce k pochopení důvodu skladování záznamů bez ladu a skladu, toho důvodu kladení archiválií na sebe, jak běžel život, mne ještě čeká. Netknutá halda leží na sesli přede mnou.
Adamsovu pozici v té soudní polízanici ohledně šperků po Skytech, zlatých mincí po Římanech a dalších cenností hájili vybraní právníci. Vše v odůvodnění nárokováno podle záznamu v Comendatoriu z roku 1183 - tento vetchý dokument se v haldě přede mnou někde nachází. Před chvílí mně prošel rukama.
Hrálo se však, v té hře právních titánů - krom šperků - hlavně o sukno relikviálního významu. Právě na to sukno posléze Alfréd Justitz namaloval své dílo s biblickým motivem podle jejich přání; podle přání amerických Mormonů, co se chtěli vydat ve šlépějích jednoho ze ztracených židovských rodů z počátku lidstva. Stařec Jákob se svojí družinou...
Obraz "Jákob, Ráchel, Lea a Zilpa s malým Josefem v náručí" si však zadavatel Adams, snad shodou náhod, nikdy od Alfréda nevyzvednul. Plátno bylo ponecháno napospas svému osudu...
Tolik krátká ukázka, která poodhaluje trýznivě pomalý postup odkrývání dávných skutečností a tajemných souvislostí, ale také autorův upřímný obdiv k osobě malíře Alfréda Justitze. A samozřejmě také již naznačuje mimořádnou důležitost obrazu "Jákob, Ráchel, Lea a Zilpa s malým Josefem v náručí".
A to je sotva začátek... V průběhu třetího dílu začíná Barnabáš Bartl postupně dávat smysl spleti minipříběhů tohoto prapodivného dědictví. Na cestě hlavní linií románu mu pomáhá takřka stoletý špion Mosadu, který chce takto uzavřít svůj poslední případ, než se odebere na odpočinek.
Čtenář je postupně svědkem německé okupace i odsunu Němců z pohraničí, pátrání po nacistických zločincích ukrývajících se v exotické Jižní Americe a mnoha dalších příběhů. Děj plyne dopředu jako říčka, občas se rozlévá do více proudů, které se nevyhnutelně později opět slévají, neboť všechny příběhy spolu souvisí a jsou důležitým kamínkem v pestré mozaice, jež spěje k velkému finále.
V románu je také řada odlehčených, až vyloženě humorných míst, které jsou odměnou pro pozorného a věrného čtenáře. Překlad knihy do angličtiny byl pak podobně zábavnou kratochvílí, ale zároveň cestou plnou objevů.
Třetí kniha volné trilogie o životě a díle Alfréda Justitze nese podtitul "Zpráva o stavu korporace jménem Svět k 1.1.2015 a vyhlídka do roku 2055". Snad tedy mohu závěrem ještě prozradit, že obraz postupně nabývá na duchovní síle. Následnou moc obrazu autor trilogie při svých výletech za dobrodružstvími znásobuje častým užitím prvků magického realismu. Magická poetika uchovaná v díle umožňuje měnit svět k lepšímu a cestou svazuje ruce i samotným tanečníkům slavného parketu na Wall Streetu. Obrazu je však v literárním díle přisouzena ještě jedna, větší moc. Vyšší - tedy nejenom svět měnit k lepšímu, ale vlastně jej změnit od základu.
To je však již jiný, méně prozaický a více fundamentální, v podstatě ekonomický rozměr díla dosud sledujícího osud Alfréda Justitze. Ten nejdůležitější, filozofický přínos, je v samotné pasáži nakonec, kdy lidstvo s nadějí začne opět vzhlížet vzhůru. Ono bylo také na čase. Mocní již začínali pomalu věřit bludu, že jsou spolutvůrci vesmíru. Zapoměli však na jedno, v tom opojení mocí, že Ten nahoře nemá rád, když mu někdo fušuje do řemesla. Jak učí již Tao-te-ťing, příroda vždy znovu a znovu nastoluje rovnováhu.
Číst toto osvětové dílo bylo velmi uklidňující - přímo pohlazením. Nejde jen o exkurzi do světa umění. Neboť trilogie, jejíž kořeny sahají do hluboké minulosti, zároveň naznačuje možnou cestu vpřed. Předkládá ve svém závěru návrh řešení krizí, který by se žádný politik v současnosti neodvážil vyslovit, ač je přímo geniální svou přímočarou jednoduchostí. Je to tak prosté... Svět korporací se, jako mávnutím kouzelného proutku, začne ubírat opačným směrem než doposud a na trajektorii mírné deflace při setrvalém objemu výroby přinese blahobyt všem na planetě Zemi.
Barnabáš Bartl na konci třetího dílu své justitzovské série představuje svou vizi budoucnosti ve fascinujících detailech. Závidím autorovi jeho imaginaci i optimismus - také jsem kdysi načrtl svou představu světa za tisíc let, ale teď mi připadá taková plochá a zbytečně pesimistická... Zato pan Bartl se dokázal vyhnout planému věštění katastrof a věří, že všechno bude dobré.
A takové je podle mého názoru také hlavní (ač nevyřčené) poselství spletité a mnohovrstevnaté trilogie, která při sledování osudů Alfréda Justitze provede čtenáře mnoha časovými obdobími, mnoha šťastnými i zmařenými životy, mnoha dějinnými křivdami i zadostiučiněními, a také válečnou vřavou probouzející naši dřímající bestialitu, kdy veškerá naděje zdánlivě pohasíná: Nebojte se, všechno nakonec dobře dopadne.
Alfréd
Justitz (1879 - 1934) byl
významným grafikem a ilustrátorem -
jeho ilustrace zdobí například román
"Chrám Matky Boží v Paříži"
vydaný roku 1927. Justitzovu plakátovou tvorbu
uchovává mnoho galerií.
Alfréd Justitz byl rovněž aktivním
svobodným zednářem, členem lóže Sibi
et Posteris v Praze. Roku 1910 odešel do Paříže,
kde jej okouzlila díla Cézanna, Deraina,
Daumiéra a dalších
velikánů. V roce 1928 vstoupil do SVU Mánes,
vystavoval se skupinou Tvrdošíjných.Želbohu, o tomto významném představiteli zakladatelské generace českého moderního malířství se jen málo ví. Citelnou prázdnotu nyní zaplnil Barnabáš Bartl svou pečlivě sepsanou životopisnou trilogií, která na mne navíc měla netušený vedlejší pozitivní dopad v tom, že jsem se inspirován vrátil k vlastní malířské tvorbě. Knihy nabízí velmi lidský pohled nejen na osobu malíře Justitze, který jako pojítko prochází všemi třemi díly, ale především na lidi jako takové. S pochopením hledí na naše slabosti, věcně popisují zvířeckost, jíž jsme schopni se dopouštět, ale i hrdě připomínají naši velikost, dobro v nás, touhu po nápravě a nastolení spravedlnosti. Ukazují, čeho můžeme dosáhnout, dostaneme-li k tomu příležitost.
Paterologie o Justitzovi mne zaujala svým novátorským pojetím. A protože je těžké orientovat se v záplavě nových knižních titulů, napsal jsem tento článek, aby se o ní dozvěděli případní další zájemci. Badatel a spisovatel Bartl po pracném vyhledání a prozkoumání všech dochovaných písemností (přeci jen - sto let je sto let) malířův život "vykreslil" způsobem, který čtenáře strhává do děje, přičemž každý díl je trochu jiný.
Díl první – Já Alfréd - je psán dramatickou formou Justitzova vlastního vyprávění a vzpomínání na rozhodující události v malířově složitém životě, se všemi útrapami, které jej stíhaly jedna za druhou.
Protože sám maluji, o to více jsem obdivoval Justitzovu odvahu v nelehké době rozpadu rakousko-uherské monarchie a běsnění první světové války. Peripetie, které malíře životem provázely, jej přivedly k osudovému setkání s jistým starcem z Ameriky. Ten Alfrédovi Justitzovi, ne náhodou, zkřížil cestu v německém Karlsruhe. Stalo se tak před tamní synagogou a příběh začíná nabírat na obrátkách.
Díl
druhý - Obraz
nese svědectví - popisuje příčiny a
okolnosti vzniku jeho pro něj zásadního
díla: "Jákob, Ráchel, Lea a Zilpa s
malým Josefem v náručí".
Vše začíná zbohatnutím
malíře modernisty ve třicátých letech
minulého století v Paříži. Obraz,
jehož kořeny sahají až k počátkům lidstva,
má mimořádnou úlohu. Američan
představený v prvním dílu trilogie jej
objednal pro svou kolonii Mormonů v Louisianě.
Vyrozpráví mu příběh sukna, na
které má malíř ztvárnit
biblický příběh ve stylu malíře Jozefa
Israëlse. Dozví se, že plátno nese znaky
středověké relikvie. Jsou to informace natolik
malebné a působivé, že by se kniha sama o sobě
mohla stát svatým písmem
nového kultu, který by vycházel z
židovsko-křesťanské tradice (a kterému jsem při
čtení začal spontánně sám propadat).
Více naznačí ukázka z
románu níže.V této recenzi se zaměřuji na díl třetí - Bez prvního není obrazu druhého - která nabízí další pozoruhodné historické reflexe (budící pozornost i v německých kruzích) a také náhledy do budoucna. Kniha staví na skutečnostech předaných v prvních dvou životopisných románech, ale přesahuje je v čase i prostoru. Je dojemnou tečkou za životními peripetiemi Alfréda Justitze, neboť se odehrává dlouho po malířově smrti a sebevraždě jeho ženy. Pojednává o jakési Justitzově závěti.
Náhodné získání díla (a svazku starých dokumentů) od pobudy prostřednictvím internetu přivede samotného autora trilogie k rozvolnění emocí při sledování osudů obrazu od jeho vzniku a odsouzení díla pro zvrhlost samotnými tvůrci zvrhlého nacismu v Německu. Jen zdánlivě se tady mísí jablka s hruškami, neboli páté přes deváté, řečeno Alfrédovými slovy. Jedná se o cestu plnou objevů, pátrání v nejrůznějších směrech, od Noemovy archy a Římského impéria přes staroněmecké legendy o Nibelunzích až po nacistickou okupaci a pokus o nastolení Třetí říše... To vše samozřejmě prokládané exkurzemi do světa umění.
Co se týče zmíněného pečlivého procházení omezených informačních zdrojů, nechám místo sebe chvíli mluvit Barnabáše Bartla a přikládám krátkou ukázku ze třetího dílu. Z více než 800 stran nabitých dějem jsem vybral pasáž z úvodu, neboť zároveň ukazuje šíři a hloubku autorových znalostí o životě malíře Alfréda Justitze:
- - - - -
Tehdy, právě v ten samý moment roku 1913, zase Alfréda vyrušil někdo jiný od běžné činnosti, snad právě psal tuto poznámku gotickým švabachem. Nebo ze studia, či čtení a třídění novin byl Alfréd vyrušen. Byl v nouzi a bral jakýkoliv melouch, třeba portrétování selky z vedlejší vesnice na památku pro vnuky. Netušil, že to zabouchání na vrata jejich statku mu na čas úplně změní život. A již vůbec nemohl tušit to, co my dnes s jistotou víme, že se Alfréd za deset let nato vrátí z Paříže domů bohatý a obtěžkán vzácnými obrazy. Tehdy ještě vzácnějšími, než byl ten jeho vlastní obraz "Jákob, Ráchel, Lea a Zilpa s malým Josefem v náručí" namalovaný právě v té době pro starého Američana Adamse.
To ale moc nadbíhám sledu událostí. Jen vězte, že si tehdy Alfréd již mohl dovolit pořídit mezi prvními u nás přijímač k Radiožurnálu a oddat se po létech strádání vnitřní svobodě. Své bohatství tajil, zášť mu dlouho byla v patách.
Na vrata jejich statku v Nové Cerekvi zabouchal starý muž, mluvil lámanou němčinou. Američana Adamse viděl poprvé, a zřejmě i naposledy, když se spolu bavili před synagogou v Karlsruhe, ještě v době Alfrédových studií na tamní Akademii.
Ten jej teď vyrušil z letargie, jež Alfréda v tom období často přepadávala, jak si stěžuje v zápiscích. Tou návštěvou pro Alfréda začalo velké dobrodružství, zoufalý život starého mládence začal být opájen nadějí a vírou. Dozvěděl se neskutečné a namaloval také stejně neskutečný obraz "Jákoba, Ráchel, Lei a Zilpy s malým Josefem v náručí" - ti všichni na něm jsou. Všechno toto jsem se dočetl v pozůstalostech, ve snad až puntičkářsky Alfrédem vedených záznamech.
I tak se stalo, jak jednou Alfrédovi předpověděla cikánka: Šťastně se oženil, vzal si Aničku, jež si vzala život po jeho smrti. Stal se také bohatým mužem a především skvělým malířem moderních děl. Tomu však předcházela velká válka, ta jej na dlouho poznamenala.
Snažím se proniknout do té doby, kterou malíř žil, poznat situace ve kterých se nacházel. Však jako by se po něm zavřela voda, jako by se po něm slehla na čas zem. Jsem povděčný a raduji se z každé informace o něm. Potěší mne také každá drobná jeho kresba z té doby. Mistrovy obrazy znám snad všechny nazpaměť, žel je jich málo, k vidění téměř nejsou, povětšinou zmizely spolu s ním. Navštívil jsem znovuotevřenou synagogu kousek od jeho rodného statku, i ten veliký kostel kousek před jejich vraty jsem navštívil.
O obou stavbách, synagoze i kostele, se často v těch archiváliích dočítám, kostel je věrnou kopií kostela Sv. Jakuba v Praze. Kvůli Justitzovi jsem jej navštívil a prohlížel v něm umístěný veliký Hensheho obraz "Útěku do Egypta". "Martyrium mnichů", triptych na dřevě od stejného barokního umělce, vlastnil Alfréd sám a jeho žena Anna jej, ten krásný rozkládací obraz, nabídla po jeho smrti Státní sbírce. O tom všem se postupně dočítám...
Alfréd vše zaznamenával, byl puntičkář. Tenkráte při zadávání práce na obraz "Jákob, Ráchel, Lea a Zilpa s malým Josefem v náručí" vedl polemiku s Američanem Adamsem, která ukázala relativnost různých pohledů na stejnou věc.
Mimochodem, v roce 1921 Alfréd seděl pro změnu zase ve vlaku s Einsteinem, před chvílí jsem tuto jeho vzpomínku na papíře hodil stranou. Společným úsilím se snažili vyřešit podobný problém. Albert následně doplnil relativní parametr do svých rovnic a Alfréd se poučil také, při malování od té chvíle odstupoval od obrazu dále, dále než to obyčejně malíři dělají. Zmoudřel, na život se začal dívat jinak, z nadhledu.
Alfréd Justitz byl chytrý a velmi vzdělaný muž, měl štěstí, zmoudřel. Člověk zmoudří obvykle časem, ale ne každý. On štěstí měl. Přesvědčilo mne, o tom jeho zmoudření, pročítání se haldami papíru, leží napravo ode mne. Ta zbyla po něm. Všude kolem jsou rozložena další lejstra, nejen o Alfrédovi. To abych dal věcem řád, tak to prý dělají knihovníci a archiváři, aby se v tom zkoumání osudů neztratili. Však hlavní porce k pochopení důvodu skladování záznamů bez ladu a skladu, toho důvodu kladení archiválií na sebe, jak běžel život, mne ještě čeká. Netknutá halda leží na sesli přede mnou.
Adamsovu pozici v té soudní polízanici ohledně šperků po Skytech, zlatých mincí po Římanech a dalších cenností hájili vybraní právníci. Vše v odůvodnění nárokováno podle záznamu v Comendatoriu z roku 1183 - tento vetchý dokument se v haldě přede mnou někde nachází. Před chvílí mně prošel rukama.
Hrálo se však, v té hře právních titánů - krom šperků - hlavně o sukno relikviálního významu. Právě na to sukno posléze Alfréd Justitz namaloval své dílo s biblickým motivem podle jejich přání; podle přání amerických Mormonů, co se chtěli vydat ve šlépějích jednoho ze ztracených židovských rodů z počátku lidstva. Stařec Jákob se svojí družinou...
Obraz "Jákob, Ráchel, Lea a Zilpa s malým Josefem v náručí" si však zadavatel Adams, snad shodou náhod, nikdy od Alfréda nevyzvednul. Plátno bylo ponecháno napospas svému osudu...
- - - - -
Tolik krátká ukázka, která poodhaluje trýznivě pomalý postup odkrývání dávných skutečností a tajemných souvislostí, ale také autorův upřímný obdiv k osobě malíře Alfréda Justitze. A samozřejmě také již naznačuje mimořádnou důležitost obrazu "Jákob, Ráchel, Lea a Zilpa s malým Josefem v náručí".
A to je sotva začátek... V průběhu třetího dílu začíná Barnabáš Bartl postupně dávat smysl spleti minipříběhů tohoto prapodivného dědictví. Na cestě hlavní linií románu mu pomáhá takřka stoletý špion Mosadu, který chce takto uzavřít svůj poslední případ, než se odebere na odpočinek.
Čtenář je postupně svědkem německé okupace i odsunu Němců z pohraničí, pátrání po nacistických zločincích ukrývajících se v exotické Jižní Americe a mnoha dalších příběhů. Děj plyne dopředu jako říčka, občas se rozlévá do více proudů, které se nevyhnutelně později opět slévají, neboť všechny příběhy spolu souvisí a jsou důležitým kamínkem v pestré mozaice, jež spěje k velkému finále.
V románu je také řada odlehčených, až vyloženě humorných míst, které jsou odměnou pro pozorného a věrného čtenáře. Překlad knihy do angličtiny byl pak podobně zábavnou kratochvílí, ale zároveň cestou plnou objevů.
Třetí kniha volné trilogie o životě a díle Alfréda Justitze nese podtitul "Zpráva o stavu korporace jménem Svět k 1.1.2015 a vyhlídka do roku 2055". Snad tedy mohu závěrem ještě prozradit, že obraz postupně nabývá na duchovní síle. Následnou moc obrazu autor trilogie při svých výletech za dobrodružstvími znásobuje častým užitím prvků magického realismu. Magická poetika uchovaná v díle umožňuje měnit svět k lepšímu a cestou svazuje ruce i samotným tanečníkům slavného parketu na Wall Streetu. Obrazu je však v literárním díle přisouzena ještě jedna, větší moc. Vyšší - tedy nejenom svět měnit k lepšímu, ale vlastně jej změnit od základu.
To je však již jiný, méně prozaický a více fundamentální, v podstatě ekonomický rozměr díla dosud sledujícího osud Alfréda Justitze. Ten nejdůležitější, filozofický přínos, je v samotné pasáži nakonec, kdy lidstvo s nadějí začne opět vzhlížet vzhůru. Ono bylo také na čase. Mocní již začínali pomalu věřit bludu, že jsou spolutvůrci vesmíru. Zapoměli však na jedno, v tom opojení mocí, že Ten nahoře nemá rád, když mu někdo fušuje do řemesla. Jak učí již Tao-te-ťing, příroda vždy znovu a znovu nastoluje rovnováhu.
Číst toto osvětové dílo bylo velmi uklidňující - přímo pohlazením. Nejde jen o exkurzi do světa umění. Neboť trilogie, jejíž kořeny sahají do hluboké minulosti, zároveň naznačuje možnou cestu vpřed. Předkládá ve svém závěru návrh řešení krizí, který by se žádný politik v současnosti neodvážil vyslovit, ač je přímo geniální svou přímočarou jednoduchostí. Je to tak prosté... Svět korporací se, jako mávnutím kouzelného proutku, začne ubírat opačným směrem než doposud a na trajektorii mírné deflace při setrvalém objemu výroby přinese blahobyt všem na planetě Zemi.
Barnabáš Bartl na konci třetího dílu své justitzovské série představuje svou vizi budoucnosti ve fascinujících detailech. Závidím autorovi jeho imaginaci i optimismus - také jsem kdysi načrtl svou představu světa za tisíc let, ale teď mi připadá taková plochá a zbytečně pesimistická... Zato pan Bartl se dokázal vyhnout planému věštění katastrof a věří, že všechno bude dobré.
A takové je podle mého názoru také hlavní (ač nevyřčené) poselství spletité a mnohovrstevnaté trilogie, která při sledování osudů Alfréda Justitze provede čtenáře mnoha časovými obdobími, mnoha šťastnými i zmařenými životy, mnoha dějinnými křivdami i zadostiučiněními, a také válečnou vřavou probouzející naši dřímající bestialitu, kdy veškerá naděje zdánlivě pohasíná: Nebojte se, všechno nakonec dobře dopadne.
Napsáno:
22. 8. 2015
Doporučuji k přečtení také následující recenze:
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |