Lídři
jedí
poslední - recenze
Brněnské
nakladatelství Jan
Melvil
Publishing
si od svých
začátků získalo mou pozornost a sympatie. Jdou
vlastní cestou,
riskují, vynakládají energii a
nemalé finanční prostředky,
aby českým čtenářům přinesli cenné
tituly s vysokou přidanou hodnotou.
Díky snaze o maximální kvalitu se
zaslouženě stávají kultovním
nakladatelstvím. Jako zákazník
navíc oceňuji, že tito průkopníci ve
vydávání českých
elektronických knih své tituly
nemrzačí DRM
ochranou.
Jsem Melvilu vděčný,
neboť vydávají přesně ty
knihy, které posouvají
hranice možností
dnešního člověka. Mám rád i
jejich knižní řadu
věnovanou zdravé stravě, přehlíženým
záludnostem lidského metabolismu a
našeho evolučního dědictví po
předcích. Knihy o jídle čteme s
manželkou společně - značně zpestřily naši
domácí kuchyni. :-)
Díky Jan Melvil Publishing jsem "dnes" dál, než jsem byl "včera". Jejich knihy mohou ve čtenářích zažehnout vnitřní revoluci a pomoci jim v jejich osobním i profesním růstu. Například Soustředění od Lea Babauty a Konec prokrastinace od Petra Ludwiga mne naučily, jak se věnovat aktuální práci a dokončovat rozdělané věci - tyto dvě knihy jsem již dříve pochvalně zmínil v článku Jak efektivně pracovat na počítači, který shrnuje mé vlastní zkušenosti.
Loni vydaná kniha Ukaž, co děláš od Austina Kleona, kterou brilantně přeložil můj kamarád Jan P. Martínek, mne konečně zbavila ostychu před sebepropagací a já díky ní pochopil, že celý tvůrčí proces, prezentace sebe sama a nekončící živé interakce mezi všemi zainteresovanými stranami, jsou vlastně jednou velkou zábavou. Inspirovala mne k vytvoření zcela nových webových stránek (těchto), kde se již neostýchám prezentovat sám sebe takový, jaký skutečně jsem. A jak se ukazuje, lidé reagují docela pozitivně. :-) Vždyť Prodávat je lidské, jak zní název další “melvilácké” knihy od Daniela Pinka, která mne naučila nové způsoby, jak sám sebe propagovat (podrobněji v samostatné recenzi Prodávat je lidské).
Nejnovější
kniha od Melvilů, Lídři
jedí poslední,
je ovšem skutečně “pecka”. A to
neříkám proto, že jsem tuto knihu
přeložil z
angličtiny do
češtiny zrovna já. :-) Totéž
si
myslí i New York Times a Wall Street
Journal... Zaujala mne již předchozí Sinkova kniha, Začněte s
proč,
která mne v mnoha ohledech "osvítila". Přečetl
jsem ji se zatajeným
dechem za pouhé dva dny (obvykle čtu pomaleji, text si
vychutnávám, ale
ono
se toho v maďarských termálních
lázních nedalo moc co jiného dělat :-)
). V Začněte
s proč
Simon Sinek vyzdvihl důležitost vnitřní vize firmy pro
motivaci
pracovníků k optimálnímu
výkonu. Díky jeho první knize jsem
mimo jiné
pochopil, proč mne přitahuje Apple - není to jen kvalitou
hardware a
software, ale především
zastávanými postoji, které z
této společnosti
udělaly nejhodnotnější firmu světa.
Lidé i firmy potřebují znát
své Proč.
V knize Lídři jedí poslední jde však Sinek ještě hlouběji a předchozí kniha je tak vlastně "jen" důležitou předmluvou. Autor staví na hlavu konvenční manažerské poučky o řízení týmů a ekonomické teorie upřednostňující zisk před lidmi. Na stránkách knihy přesně vystihl mé výhrady k současnému trendu vyznávajícímu extrémní individualismus. Něco mi na představě, že si má každý sobecky hledět svého, vadilo, ale neuměl jsem to pojmenovat. Sinek to udělal za mne: Lidé jsou společenská zvířata.
Může znít racionálně a ziskově, že by se měl každý starat především o sebe, nebrat ohled na ostatní. Kam by to ale vedlo? Ještě bychom nejspíš žili na stromech a cenili na sebe zuby, kdybychom nehleděli na jiné potřeby, než svoje. Jen díky vzájemně propletené síti kompromisů jako druh nejen přežíváme, ale daří se nám opravdu dobře. Celý náš společenský a technologický rozmach se udál pouze díky naší schopnosti spolu vyjít. Pokud bychom nebyli schopni důvěřovat lidem ve své skupině, nemohli bychom nikdy společnými silami čelit vnějším nebezpečím. Evoluce naše předky nemilosrdně vytřídila takovým způsobem, že přežívali jen ti, kteří se dokázali domluvit a spolupracovat spolu.
Pokud je sobectví tak výhodné, proč se zlobíme na děti, když ubližují mladším sourozencům? Proč je nepochválíme, že jinému dítěti sebraly hračku? A proč nás rozčilují "šmejdi" a nefandíme jim, jak to fikaně vymysleli, aby připravili důchodce legálně o úspory? Není to přežitek, chtít trestat mafiánské kmotry? Díky Sinkovi jsem pochopil, proč mne zrada kamaráda, který si ode mne "půjčil" nezanedbatelnou finanční částku, mrzela více, než konkrétní finanční ztráta. Proč mne naštval Skylink, který poté, co nalákal statisíce zákazníků na základní balík programů zdarma po zakoupení jejich satelitu a dekódéru, zavedl po ovládnutí trhu tučný “servisní poplatek” (který jsem z principu odmítl platit). Všichni víme, že projevy sobectví a nedodržování dohod nám vadí. A naopak, i když nás nikdo neviděl, pokud jsme se snad někdy zachovali nečestně, "vnitřní hlas" nám stejně neustále připomíná, že nemáme čisté svědomí.
Sobectví
nám skutečně může přinést
krátkodobý prospěch, ale dlouhodobý
užitek a
vnitřní
pocit spokojenosti budeme mít pouze ze spolupráce
a budování vzájemných
pout důvěry. Už jsme prostě takoví. Naši
předkové přežívali díky
vzájemné spolupráci a proto jsme
naprogramováni chovat se stejně. Starají se o to
hormony serotonin,
oxytocin a dopamin, které nás spolu s endorfiny
odměňují pocity
spokojenosti a štěstí za činnosti,
které jsou prospěšné
ostatním, nebo
za dosažení vytyčeného cíle. Je to
paradoxní, ale kapitalismu se vede nejlépe, když
se chováme v souladu s
naším evolučním dědictvím.
Když společně vytváříme Kruh bezpečí.
Sinek je ďábel - na stránkách knihy postupně rozmetá naše dosavadní představy o fungování světa. Začíná zvolna, polehoučku (dá-li se tak nazvat popis pocitů pilota vojenského bombardéru střílejícího z rotačního kulometu, aby ochránil svoje lidi dole), ale jak se blíží závěru, staví na všech dříve uvedených skutečnostech a kniha spěje k velkému finále. Čtenář vnímá Sinkův nadhled, humornou sebereflexi v obratech jako "týpci jako já píší o..." Přitom ale od nikoho neopisuje - informace má z "první ruky". Osobně pobýval s americkými vojáky v Afghánistánu a hovořil s manažery, které cituje. Vtahuje čtenáře do děje.
Sinek používá extrémní příklady a kontrasty. Nechá nás například dojmout se nad náročnou prací leteckých dispečerů - a vzápětí nás informuje o jejich hromadném propuštění. Vyzve nás, ať si představíme, že letíme letadlem - a zeptá se, jak bezpečně se cítíme, když víme, že si kontrolor leteckého provozu neustále kontroluje v mobilu emaily. Přiměje čtenáře navázat vztah s kalifornskou dívkou, kterou srazilo auto - a celou dojemnou situaci postaví do kontrastu s hrůzami syrské občanské války. Hraje si se slovy, baví nás a zároveň napíná.
Mockrát jsem Sinka přistihl, jak se mezi řádky usmívá nad naším způsobem uvažování, naším předvídatelným očekáváním. Autorův laskavý úsměv jsem za větami tušil často. Co úsměv - Sinek, nenapravitelný optimista, se nám drze směje přímo do tváře! :-) Přitom však nezapomíná sdělovat to podstatné.
Autoři obvykle vybrušují první odstavec knihy, aby od začátku strhli pozornost čtenářů. Sinek má však vybroušený začátek každé kapitoly (a samozřejmě vůbec celý text). Se čtenáři si pohrává - typicky kapitolu otevře vyvoláním určité nálady a o chvíli později vše změní překvapivou pointou.
Například (spoiler alert):
Simon Sinek se zaměřuje především na vývoj v Americe, jeho závěry však mají univerzální platnost. Nabízí zasvěcený pohled do zákulisí americké námořní pěchoty. Ukazuje, jak delegace autority na jaderné ponorce od základu změnila k lepšímu vztahy i hodnocení posádky. Popisuje, jakým způsobem vzniklo televizní zpravodajství. Objasňuje, jak nás ovlivňují média a sociální sítě. Analyzuje vzestup a pád investiční banky Merrill Lynch. Srovnává ekonomické výsledky firem, které vyznávají lidský přístup, s firmami, které své zaměstnance stresují. Oceňuje vzájemnou solidaritu zaměstnanců společnosti Barry-Wehmiller, díky níž všichni přečkali krizi po propadu akciového trhu relativně bez úhony. Zmiňuje i Citibank, která ve snaze zvýšit zisk zavedením nového pětidolarového měsíčního poplatku za používání karty vyvolala masové protesty a rušení účtů (takže svůj záměr přehodnotila - na rozdíl od výše zmíněné české firmy Skylink). Informuje, jak generace silných poválečných ročníků (tzv. "Baby Boomers") narušila systém rovnováhy brzd a protivah, a jak radikálním způsobem "Generace Já" následně změnila směřování celé společnosti.
Kniha je naprosto aktuální - byla napsána v roce 2013. Sinek se zabývá i současným problémem našich vyzkratovaných systémů hormonálních odměn. Pípnutí sms nebo "lajk" na Facebooku nám udělají dobře a přinesou okamžité dopaminové uspokojení, nikoli však opravdovou oxytocinovou spokojenost. Jak dokládá studie spokojenosti s životem při používání Facebooku, čím více času na "FB" lidé tráví, tím méně jsou spokojení. (Tuto studii jsem sdílel na Facebooku - jistě si dovedete představit, jak mne rozladilo, že mi tak zajímavý odkaz lajkovali pouze dva "přátelé"...) Virtuální kontakt prostě nestačí, jak autor ukazuje na příkladu zákonodárců amerického Kongresu, kteří jsou příliš odděleni od svých voličů i od sebe navzájem, což má fatální důsledky pro celou zemi.
Sinek
vidí řešení (mimo jiné) v
delegování pravomocí, ve
vytváření
lidských
vztahů a budování pout důvěry v
rodině i na
pracovišti. Pokud se nebudou pracovníci
bát, že je
kolega podrazí,
budou moci vytvářet Kruh
bezpečí
a společně čelit všem vnějším
výzvám. Autor sebekriticky
přiznává, že
se jedná o určitý idealismus, neboť
příklady firem, které
uvádí, jsou bohužel zatím
stále spíše výjimkou. Ale
rozhodně má pravdu
v
tom, že by ve firmě měli všichni táhnout za jeden
provaz. Tím mi Simon
Sinek
připomněl slavnou českou komedii s Janem Werichem z roku 1934, Hej Rup, v
níž nadšení nezaměstnaní
dělníci společnými silami vybudují
prosperující mlékárnu.
Myslím, že by
se tento film Sinkovi líbil. :-)
Základem fungování společnosti (přes veškeré ekonomické poučky) není sobectví, ale spolupráce a pomoc druhým. Ochota upřednostnit zájmy ostatních nad svými. Odměnou nám je pocit hluboké spokojenosti. Mohu potvrdit: Na těchto stránkách příležitostně zveřejňuji “tipy pro překladatele”, kde se s kolegy dělím o své zkušenosti. Sekce má úspěch a návštěvníci stránek ji oceňují. Obdržel jsem za ni dokonce již několik poděkování a v mých žilách bublají hormony štěstí. Je fajn pocit, být užitečný. :-)
Když mi z Melvila zavolali, zda bych měl zájem Sinka přeložit, neváhal jsem ani vteřinu. Nabídky jako tato nerostou na stromech. :-) Není nad to překládat knihu, kterou bych si jinak s chutí přečetl.
Jedná se
o jednu z nejdůležitějších současných
knih v oblasti byznysu, vedení
týmů a mezilidských vztahů.
Možnost překládat Lídry
proto pro mne byla výzvou. Zároveň se ale jednalo
o práci, která je
sama o sobě odměnou. Sinek v závěrečném
poděkování zmiňuje 17ti
hodinové pracovní dny
strávené nad přípravou k
vydání. I překlad probíhal podobně
intenzivně
- vznikal
více než půl roku v úzké
spolupráci mezi překladatelem,
redakcí a dalšími
jazykovými odborníky, před tiskem
ještě prošel
mnohonásobnými
jazykovými korekturami a kontrolami. Při
tak častém kontaktu a intenzívních
týmových diskuzích jsem byl asi
nejblíže pocitu
zaměstnání za celé roky. :-) Jan
Melvil Publishing vytváří Kruh
bezpečí
a spolupracovníků si váží. I
přes značnou náročnost byla naše
společná práce radostná, ohromně
nás
všechny bavila a spojovala. Vznikalo něco, co má
vyšší smysl. Znali
jsme své Proč.
Jsem moc rád, že se v Melvilu rozhodli knihu Lídři jedí poslední vydat, neboť bez nich bych o Sinkovi nevěděl. A to by byla škoda - obě jeho knihy mne obrovským způsobem posunuly vpřed. Touto recenzí se proto snažím o knize šířit povědomí, informovat o její existenci další zájemce. Zaslouží si to.
Napsáno: 8. února 2015
Jsem Melvilu vděčný,
neboť vydávají přesně ty
knihy, které posouvají
hranice možností
dnešního člověka. Mám rád i
jejich knižní řadu
věnovanou zdravé stravě, přehlíženým
záludnostem lidského metabolismu a
našeho evolučního dědictví po
předcích. Knihy o jídle čteme s
manželkou společně - značně zpestřily naši
domácí kuchyni. :-)Díky Jan Melvil Publishing jsem "dnes" dál, než jsem byl "včera". Jejich knihy mohou ve čtenářích zažehnout vnitřní revoluci a pomoci jim v jejich osobním i profesním růstu. Například Soustředění od Lea Babauty a Konec prokrastinace od Petra Ludwiga mne naučily, jak se věnovat aktuální práci a dokončovat rozdělané věci - tyto dvě knihy jsem již dříve pochvalně zmínil v článku Jak efektivně pracovat na počítači, který shrnuje mé vlastní zkušenosti.
Loni vydaná kniha Ukaž, co děláš od Austina Kleona, kterou brilantně přeložil můj kamarád Jan P. Martínek, mne konečně zbavila ostychu před sebepropagací a já díky ní pochopil, že celý tvůrčí proces, prezentace sebe sama a nekončící živé interakce mezi všemi zainteresovanými stranami, jsou vlastně jednou velkou zábavou. Inspirovala mne k vytvoření zcela nových webových stránek (těchto), kde se již neostýchám prezentovat sám sebe takový, jaký skutečně jsem. A jak se ukazuje, lidé reagují docela pozitivně. :-) Vždyť Prodávat je lidské, jak zní název další “melvilácké” knihy od Daniela Pinka, která mne naučila nové způsoby, jak sám sebe propagovat (podrobněji v samostatné recenzi Prodávat je lidské).
Nejnovější
kniha od Melvilů, Lídři
jedí poslední,
je ovšem skutečně “pecka”. A to
neříkám proto, že jsem tuto knihu
přeložil z
angličtiny do
češtiny zrovna já. :-) Totéž
si
myslí i New York Times a Wall Street
Journal... Zaujala mne již předchozí Sinkova kniha, Začněte s
proč,
která mne v mnoha ohledech "osvítila". Přečetl
jsem ji se zatajeným
dechem za pouhé dva dny (obvykle čtu pomaleji, text si
vychutnávám, ale
ono
se toho v maďarských termálních
lázních nedalo moc co jiného dělat :-)
). V Začněte
s proč
Simon Sinek vyzdvihl důležitost vnitřní vize firmy pro
motivaci
pracovníků k optimálnímu
výkonu. Díky jeho první knize jsem
mimo jiné
pochopil, proč mne přitahuje Apple - není to jen kvalitou
hardware a
software, ale především
zastávanými postoji, které z
této společnosti
udělaly nejhodnotnější firmu světa.
Lidé i firmy potřebují znát
své Proč.V knize Lídři jedí poslední jde však Sinek ještě hlouběji a předchozí kniha je tak vlastně "jen" důležitou předmluvou. Autor staví na hlavu konvenční manažerské poučky o řízení týmů a ekonomické teorie upřednostňující zisk před lidmi. Na stránkách knihy přesně vystihl mé výhrady k současnému trendu vyznávajícímu extrémní individualismus. Něco mi na představě, že si má každý sobecky hledět svého, vadilo, ale neuměl jsem to pojmenovat. Sinek to udělal za mne: Lidé jsou společenská zvířata.
Může znít racionálně a ziskově, že by se měl každý starat především o sebe, nebrat ohled na ostatní. Kam by to ale vedlo? Ještě bychom nejspíš žili na stromech a cenili na sebe zuby, kdybychom nehleděli na jiné potřeby, než svoje. Jen díky vzájemně propletené síti kompromisů jako druh nejen přežíváme, ale daří se nám opravdu dobře. Celý náš společenský a technologický rozmach se udál pouze díky naší schopnosti spolu vyjít. Pokud bychom nebyli schopni důvěřovat lidem ve své skupině, nemohli bychom nikdy společnými silami čelit vnějším nebezpečím. Evoluce naše předky nemilosrdně vytřídila takovým způsobem, že přežívali jen ti, kteří se dokázali domluvit a spolupracovat spolu.
| „Přiznejme
si to - jsme dobří. Jsme važně skvělí.
Myslím, že jsme to nejlepší, co
zde kdy žilo. Gazely nepostavily pyramidy, my ano. Gorily nevymyslely
spalovací motor, my ano. Děláme více,
než že jen přežíváme a množíme se
(i když to nám jde také dobře).“ (Strana 97)
|
Pokud je sobectví tak výhodné, proč se zlobíme na děti, když ubližují mladším sourozencům? Proč je nepochválíme, že jinému dítěti sebraly hračku? A proč nás rozčilují "šmejdi" a nefandíme jim, jak to fikaně vymysleli, aby připravili důchodce legálně o úspory? Není to přežitek, chtít trestat mafiánské kmotry? Díky Sinkovi jsem pochopil, proč mne zrada kamaráda, který si ode mne "půjčil" nezanedbatelnou finanční částku, mrzela více, než konkrétní finanční ztráta. Proč mne naštval Skylink, který poté, co nalákal statisíce zákazníků na základní balík programů zdarma po zakoupení jejich satelitu a dekódéru, zavedl po ovládnutí trhu tučný “servisní poplatek” (který jsem z principu odmítl platit). Všichni víme, že projevy sobectví a nedodržování dohod nám vadí. A naopak, i když nás nikdo neviděl, pokud jsme se snad někdy zachovali nečestně, "vnitřní hlas" nám stejně neustále připomíná, že nemáme čisté svědomí.
Sobectví
nám skutečně může přinést
krátkodobý prospěch, ale dlouhodobý
užitek a
vnitřní
pocit spokojenosti budeme mít pouze ze spolupráce
a budování vzájemných
pout důvěry. Už jsme prostě takoví. Naši
předkové přežívali díky
vzájemné spolupráci a proto jsme
naprogramováni chovat se stejně. Starají se o to
hormony serotonin,
oxytocin a dopamin, které nás spolu s endorfiny
odměňují pocity
spokojenosti a štěstí za činnosti,
které jsou prospěšné
ostatním, nebo
za dosažení vytyčeného cíle. Je to
paradoxní, ale kapitalismu se vede nejlépe, když
se chováme v souladu s
naším evolučním dědictvím. Když společně vytváříme Kruh bezpečí.
Sinek je ďábel - na stránkách knihy postupně rozmetá naše dosavadní představy o fungování světa. Začíná zvolna, polehoučku (dá-li se tak nazvat popis pocitů pilota vojenského bombardéru střílejícího z rotačního kulometu, aby ochránil svoje lidi dole), ale jak se blíží závěru, staví na všech dříve uvedených skutečnostech a kniha spěje k velkému finále. Čtenář vnímá Sinkův nadhled, humornou sebereflexi v obratech jako "týpci jako já píší o..." Přitom ale od nikoho neopisuje - informace má z "první ruky". Osobně pobýval s americkými vojáky v Afghánistánu a hovořil s manažery, které cituje. Vtahuje čtenáře do děje.
Sinek používá extrémní příklady a kontrasty. Nechá nás například dojmout se nad náročnou prací leteckých dispečerů - a vzápětí nás informuje o jejich hromadném propuštění. Vyzve nás, ať si představíme, že letíme letadlem - a zeptá se, jak bezpečně se cítíme, když víme, že si kontrolor leteckého provozu neustále kontroluje v mobilu emaily. Přiměje čtenáře navázat vztah s kalifornskou dívkou, kterou srazilo auto - a celou dojemnou situaci postaví do kontrastu s hrůzami syrské občanské války. Hraje si se slovy, baví nás a zároveň napíná.
| „Cigarety
jsou out. Sociální média jsou in. Je to droga jednadvacátého století. (Alespoň že lidé, co kouří, stojí venku v hloučku.)“ (Strana 238)
|
Mockrát jsem Sinka přistihl, jak se mezi řádky usmívá nad naším způsobem uvažování, naším předvídatelným očekáváním. Autorův laskavý úsměv jsem za větami tušil často. Co úsměv - Sinek, nenapravitelný optimista, se nám drze směje přímo do tváře! :-) Přitom však nezapomíná sdělovat to podstatné.
Autoři obvykle vybrušují první odstavec knihy, aby od začátku strhli pozornost čtenářů. Sinek má však vybroušený začátek každé kapitoly (a samozřejmě vůbec celý text). Se čtenáři si pohrává - typicky kapitolu otevře vyvoláním určité nálady a o chvíli později vše změní překvapivou pointou.
Například (spoiler alert):
- Básní o dekádě, kdy se všem dařilo, na trh přicházely převratné technické novinky, informace se šířily nevídanou rychlostí. Čtenář má pocit, že mluví o současnosti, než se dozví, že se ve skutečnosti jedná o "bouřlivá dvacátá léta".
- Vymaluje pochmurný obrázek nebezpečného místa se 100% nezaměstnaností, bez škol a sociálních jistot - a až pak dodá, že se nejedná o špatnou čtvrť, ale o naši vlastní minulost. Čtenář se baví a zároveň si živě ve své mysli představí podmínky, v jakých jsme se jako druh vyvíjeli.
- Nechá nás ztotožnit se se strachem hrdinky - a o stránku dál čtenářům prozradí, že se jedná o gazelu prchající před lvem. Gazela je asi Sinkovo oblíbené zvíře - vrací se k ní stále znovu, když načrtává různé realistické "scény ze života" našich lovících a sbírajících předků. Kromě subjektivního pohledu gazely mistrně zprostředkuje i myšlení jiných živých bytostí (například krokodýla).
- Barvitě popisuje, jak odvážně se cítí jistý muž - a následně dodá, že takhle se cítí pokaždé, když si dá panáka na kuráž. V této části knihy Sinek mluví o tom, proč doopravdy funguje program "12 kroků" Anonymních alkoholiků.
- Rozplývá
se, jak vydařené bylo jeho první rande - a
vzápětí
překvapí poznámkou, že dotyčnou ihned
požádal o ruku. Díky
nastalému šoku
si čtenář uvědomí, že
budování přátelství a
vzájemné důvěry vyžaduje
strávit
spolu přece jen více času, než jen několik hodin. Jak
odráží i lidová
moudrost: "Abys poznal člověka, musíš
s ním sníst bečku soli."
Simon Sinek se zaměřuje především na vývoj v Americe, jeho závěry však mají univerzální platnost. Nabízí zasvěcený pohled do zákulisí americké námořní pěchoty. Ukazuje, jak delegace autority na jaderné ponorce od základu změnila k lepšímu vztahy i hodnocení posádky. Popisuje, jakým způsobem vzniklo televizní zpravodajství. Objasňuje, jak nás ovlivňují média a sociální sítě. Analyzuje vzestup a pád investiční banky Merrill Lynch. Srovnává ekonomické výsledky firem, které vyznávají lidský přístup, s firmami, které své zaměstnance stresují. Oceňuje vzájemnou solidaritu zaměstnanců společnosti Barry-Wehmiller, díky níž všichni přečkali krizi po propadu akciového trhu relativně bez úhony. Zmiňuje i Citibank, která ve snaze zvýšit zisk zavedením nového pětidolarového měsíčního poplatku za používání karty vyvolala masové protesty a rušení účtů (takže svůj záměr přehodnotila - na rozdíl od výše zmíněné české firmy Skylink). Informuje, jak generace silných poválečných ročníků (tzv. "Baby Boomers") narušila systém rovnováhy brzd a protivah, a jak radikálním způsobem "Generace Já" následně změnila směřování celé společnosti.
| „Vztah
může začít online, ale skutečným se stane až po setkání tváří v tvář.“ (Strana 137)
|
Kniha je naprosto aktuální - byla napsána v roce 2013. Sinek se zabývá i současným problémem našich vyzkratovaných systémů hormonálních odměn. Pípnutí sms nebo "lajk" na Facebooku nám udělají dobře a přinesou okamžité dopaminové uspokojení, nikoli však opravdovou oxytocinovou spokojenost. Jak dokládá studie spokojenosti s životem při používání Facebooku, čím více času na "FB" lidé tráví, tím méně jsou spokojení. (Tuto studii jsem sdílel na Facebooku - jistě si dovedete představit, jak mne rozladilo, že mi tak zajímavý odkaz lajkovali pouze dva "přátelé"...) Virtuální kontakt prostě nestačí, jak autor ukazuje na příkladu zákonodárců amerického Kongresu, kteří jsou příliš odděleni od svých voličů i od sebe navzájem, což má fatální důsledky pro celou zemi.
Sinek
vidí řešení (mimo jiné) v
delegování pravomocí, ve
vytváření
lidských
vztahů a budování pout důvěry v
rodině i na
pracovišti. Pokud se nebudou pracovníci
bát, že je
kolega podrazí,
budou moci vytvářet Kruh
bezpečí
a společně čelit všem vnějším
výzvám. Autor sebekriticky
přiznává, že
se jedná o určitý idealismus, neboť
příklady firem, které
uvádí, jsou bohužel zatím
stále spíše výjimkou. Ale
rozhodně má pravdu
v
tom, že by ve firmě měli všichni táhnout za jeden
provaz. Tím mi Simon
Sinek
připomněl slavnou českou komedii s Janem Werichem z roku 1934, Hej Rup, v
níž nadšení nezaměstnaní
dělníci společnými silami vybudují
prosperující mlékárnu.
Myslím, že by
se tento film Sinkovi líbil. :-)Základem fungování společnosti (přes veškeré ekonomické poučky) není sobectví, ale spolupráce a pomoc druhým. Ochota upřednostnit zájmy ostatních nad svými. Odměnou nám je pocit hluboké spokojenosti. Mohu potvrdit: Na těchto stránkách příležitostně zveřejňuji “tipy pro překladatele”, kde se s kolegy dělím o své zkušenosti. Sekce má úspěch a návštěvníci stránek ji oceňují. Obdržel jsem za ni dokonce již několik poděkování a v mých žilách bublají hormony štěstí. Je fajn pocit, být užitečný. :-)
| „Je
velkou ironií, že kapitalismus si vlastně vede
lépe, když pracujeme
tak, jak jsme se vyvinuli - když máme šanci plnit
naše velmi lidské
povinnosti. Když své zaměstnance
žádáme nejen o výkon, ale inspirujeme
jejich spolupráci, důvěru a loajalitu tak, že
náš cíl převezmou jako
svůj vlastní. Když jednáme s lidmi jako s rodinou
a ne jako s pouhými
zaměstnanci. Když obětujeme čísla, abychom
zachránili lidi, a
neobětujeme lidi, abychom zachránili
čísla.“ (Strana 30)
|
Když mi z Melvila zavolali, zda bych měl zájem Sinka přeložit, neváhal jsem ani vteřinu. Nabídky jako tato nerostou na stromech. :-) Není nad to překládat knihu, kterou bych si jinak s chutí přečetl.
Jedná se
o jednu z nejdůležitějších současných
knih v oblasti byznysu, vedení
týmů a mezilidských vztahů.
Možnost překládat Lídry
proto pro mne byla výzvou. Zároveň se ale jednalo
o práci, která je
sama o sobě odměnou. Sinek v závěrečném
poděkování zmiňuje 17ti
hodinové pracovní dny
strávené nad přípravou k
vydání. I překlad probíhal podobně
intenzivně
- vznikal
více než půl roku v úzké
spolupráci mezi překladatelem,
redakcí a dalšími
jazykovými odborníky, před tiskem
ještě prošel
mnohonásobnými
jazykovými korekturami a kontrolami. Při
tak častém kontaktu a intenzívních
týmových diskuzích jsem byl asi
nejblíže pocitu
zaměstnání za celé roky. :-) Jan
Melvil Publishing vytváří Kruh
bezpečí
a spolupracovníků si váží. I
přes značnou náročnost byla naše
společná práce radostná, ohromně
nás
všechny bavila a spojovala. Vznikalo něco, co má
vyšší smysl. Znali
jsme své Proč.Jsem moc rád, že se v Melvilu rozhodli knihu Lídři jedí poslední vydat, neboť bez nich bych o Sinkovi nevěděl. A to by byla škoda - obě jeho knihy mne obrovským způsobem posunuly vpřed. Touto recenzí se proto snažím o knize šířit povědomí, informovat o její existenci další zájemce. Zaslouží si to.
Napsáno: 8. února 2015
| Více
informací (včetně
ukázek) je k dispozici na stránce Melvil.cz - Lídři jedí poslední |
Doporučuji k přečtení také následující recenze:
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |